Nečekaná rezonance, aneb síla mých supernegativních myšlenek

10. února 2018 v 0:57 | Au |  Deník
Před pár dny se splnily mé sny i moční můry (?). To zas jednou Vesmír zanfungoval, jak jsem zrovna v tu chvíli nechtěla.
Od té doby, co odešel, nebo spíše od té doby, co se mnou přerušil veškerý kontakt, jsem si já - beznadějně uvěžněná v denních snech - pořád představovala, jaké by to bylo, kdybychom spolu zase někdy mluvili. Představovala jsem si náhodná setkání, která by se proměnila v návštěvu kavárny, nebo společný oběd. Reálně jsem ovšem věděla, že to není možné. Měl důvod odejít. Miluje jinou. Naše společná minulost... nedokážu ji popsat jinak než anglicky... totally fucked up.



Ale po těch letech, 6 letech, které jsem s ním strávila v každodenním kontaktu jsem prostě nedokázala přestat fantazírovat. Znám ho tak dobře, že je to, jako kdyby to byl pořád. Nosím si ho všude sebou a někdy je to skutečně neúnosné. Prostě zlatá cihla na mém hrudníku.

Jak šel čas, návaly vzteku už docela pominuly (až na výjimky) a je mi už lépe. Přesto neuplyne jediný den, kdy bych na něj nepomyslela. Kdy by mi nechyběl.

Určitě jste už slyšeli o Tajemství, zákonu přitažlivosti/rezonanci... síle myšlenek, chcete-li. Jako někdo studující psychologii, která bývá občas napadána jako "pavěda", bych se měla nejspíše od ezoterické literatury a praktit držet co nejdál... faktem je, že síla myšlenek je ohromná a víra - to je prostě něco, co ptřetvařuje životy nás všech, i když o tom kolikrát ani sami nevíme.

Od té doby, co si našel novou milou se musím přiznat, že jsem nějaké ezo četla. Byla jsem zoufalá a potřebovala jsem pomoc. Nestydím se za to. A můžu jen říct, že i skeptik by si z těch knih mohl něco odnést, protože většina z toho mi připadá, že stojí na naučeném optimismu, pozitivní psychologii. Nepoužívají naši terminologii, ale více méně jde pořád o jedno a to samé, jen je to často vyhraněné do nereálného (???) extrému.

Možná, že jste někdo četl např. "Jak si správně přát" od německého autora Pierra Franckha... představuje zákon přitažlivosti jako sílu, kterou můžete získat cokoli - tedy i peníze, věci, opakovaně se můžete setkat s příkladem "objednání si" parkovacího místa... Nejsem si jistá, že to tak funguje. Ale síla myšlenek je nepopiratelná. V té největší mizérii jsem četla "Moc podvědomí" od Josepha Murphyho a musím říct, že mi to najednou všechno zaklaplo do sebe jako dílky skládačky a já pochopila, proč jsem se dostala do situace, do jaké jsem se dostala.

Snažím se mít mysl otevřenou, je pak jednodušší chápat jednání ostatních lidí a je i jednodušší se do nich vcítit (což je pro mou budoucí práci důležité, že)... takže mě Moc podvědomí vedla k četbě další podobně založených knih a zkusilla jsem si to. Říkala jsem si, když jsem se svými myšlenkami dostala do situace, které jsem se vždycky bála, musím se jimi umět dostat i do situace, ve které mi bude dobře. A i kdyby už nic jiného, každodenní cvičení vděčnosti je opravdu úžasným způsobem, jak změnit svůj pohled na svět.

Jsem melancholik, spoustu lidí říká, že jsem pesimista, i když já se prostě stále považuji za realistu. Negativní smýšlení si ovšem nebojím připustit. Problém je, že realitu zkrátka většinou považuji za negativní. Takže pozitivní myšlenky pro mě nejsou úplně jednoduché (vůbec nejsou).

Takže když X měsíců strávíte tím, že si přejete, aby se ozval. Aby k tomu došlo. Ale cítíte ten nedostatek a nedokážete si to prostě vsugerovat jiné, pozitivní a víte, že v tomto případě prostě zákon přitažlivosti nezafunguje, tak nezafunguje.

A pak si jednoho dne sedíte u počítače, hlavou zase někde v oblacích, necháte se bohužel pohltit společnými vzpomínkami - ale tentokrát těmi negativními a říkáte si "Proboha! Raději ne! Nepiš mi!"

A ona se Vám pak do pár hodin rozsvítí na displayi zpráva od něj...

...

Náhody neexistují. Vím, že má síla vždycky spočívala spíše v negativních myšlenkách, ale musí být prožity upřímně, abych tím docílila té obávané situace. Strávili jsme psaním skoro 7 hodin. Celou noc. Zatím co máma vstávala do práce, my se teprve loučili. A vím, že jsme se loučili zase na velmi dlouhou dobu, kdo ví. Třeba napořád. Přestože jsem v tu chvíli, kdy jsem vyslovila "Nepiš mi!" byla zase velice zarmoucená, těch pár hodin propovídaných s ním... jsem za ně vděčná. Zase teď lítám hodně v oblacích, což není vůbec dobré, ale je to zkrátka moje forma vyrovnávání se s náročnými situacemi. Musím si to probírat, taková už prostě jsem.

Vím, že se situace mezi námi nezměnila. Stále miluje jinou a protože ho znám, vím, že nepřestane. Tentokrát měl to stěstí být s někým smýšlejícím pozitivně, s někým, kdo je schopný mu dát opravdovou druhou šanci (Protože ano, nezpřetrhal se mnou kontakty jen tak. Když to řeknu hodně kulantně zpřetrhání všekerých našich vazeb bylo v jisté situaci nutné pro nás oba.).

Přesto se ozval. Jsem ráda. Jsem vděčná. Chtěla bych ho obejmout, vím, že by stále byl cítit jako můj domov, přestože sám domov našel jinde. Ale také chci, aby měl klid v duši, aby byl spokojený. Vůbec poprvé mám pocit, že ho dokážu milovat z povazdálí a navzdory tomu, že miluje jinou a že se naše cesty rozešly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama