Humánní nehumánnost?!

30. dubna 2016 v 12:00 | Kočičí zlato |  Kecy v kleci
Dnes jsem v hodině filozofie byla vystavena opravdu nepříjemnému tlaku ze strany vyučující i ze strany některých spolužáků. Krátce jsme hovořili o Masarykovi a o jeho Ideálech humanitních, konkrétně o darwinismu a Nietzschem.

Masaryk píše, že dle darwinismu v přírodě funguje přirozený výběr - silnější přežijí, slabější zemřou, v průběhu vývoje jsme se ale stali humánními (lidskými) a svou lidskostí přirozený výběr potíráme. Boj silnějšího se slabším není humánní. Nezabíjíme, zachraňujeme, nebo se o to pokoušíme.


Když jsem ale oponovala vyučující s tím, že nezabít neznamená být humánní, setkala jsem se s velice tvrdou kritikou. Mluvila jsem o tom, že v některých případech je naopak nehumánní život neukončit. Pokud vidím, že člověk velice trpí a stejně umírá, proč ho nechat setrvávat v takovémto stavu? Připadá mi neuvěřitelné, že v dnešním civilizovaném světě se ještě polemizuje o správnosti eutanazie - a teď myslím asistovanou sebevraždu, ne odpojení člověka od přístrojů.

Myslím, že pokud je člověk rozhodnut ukončit svůj život ze zdravotních důvodů, měl by mu stát umožnit toto udělat důstojně. Taková "laická" sebevražda může nakonec skončit fatálně, ale ne rovnou smrtí. Špatné namíchání poměrů prášků, příliš krátký pád, oběšení, při kterém se nezlomí vaz… Nakonec ta sebevražda může být dalším zdrojem utrpení člověka, který po tomto prostředku sáhl jako po něčem, co ho spasí. A představte si, co to musí být pro rodinu, když musí člena své rodiny odříznout od lustru, nebo když není tělo, které by pochovali, protože po sražení vlakem z něj zbyly jen cáry.

A co se týče toho druhého případu - odpojení člověka od přístrojů, nepopírám, že rozhodnutí, zdali to udělat, či ne, musí být opravdu nesmírně těžké. Než na mě vybalíte dojemný příběh, jako to udělala spolužačka, o sestře, jejíž manžel je voják a byl několik měsíců v kómatu a že mu zachránilo život, když ho odmítli odpojit od přístrojů, protože se nakonec z toho dostal a žije docela normálně, až na to že je na vozíčku, tak bych vás ráda utnula, protože opakuji - já tady nezastávám názor zcela přirozeného výběru, neříkám, že máme vybíjet slabé a oslabené, abychom jako lidstvo posílili, já jen říkám, že někdy už není jak pomoci. Pan Voják měl štěstí, nepochybně toho mnoho vytrpěl v boji i v nemocnici a svůj boj vyhrál a já mu to moc přeji, ale jsou lidé, kteří svůj boj nevyhrají, lidé, děti, kteří se sotva narodí a už jsou až do své smrti upoutání na lůžko, lidé ve vegetativním stavu, lidé kteří by bez přístrojů nepřežili ani minutu.

Vyučující oponovala různými argumenty, například tím, že i když je člověk upoután na lůžko a přístroje, ani tak nemáme právo ukončit jeho život, protože nevíme, jestli skutečně trpí. Třeba je ve své mysli úplně jiný, třeba zažívá něco povznášejícího. Utrpení je strašně subjektivní.

No, já nevím, co se děje v hlavě těm lidem, kteří svůj život dožijí v umělém spánku. Nevím, jestli tam něco zažívají. Nevím, jestli jsou schopni přemýšlet. Ale doufám, že ne. Mysl upoutaná v lidském těle, která nezmůže vůbec nic. Nezní vám to jako utrpení? Mně ano.

Se svými názory a upřeným pohledem spolužačky a vyučující jsem měla pocit, jako kdybych byla psychopat, jako kdybych tam snad obhajovala vraždění. Učitelka na mě dokonce vytáhla, že v takovém případě by lidé mohli jen tak zabíjet kočky a psy, když by nám už k ničemu nebyli.

Jo tak to moment, my tu mluvíme o humánnosti, o tom co je a co není humánní a když řeknu, že zabití nemusí být nutně vždy aktem nehumánnosti, tak z toho vyplývá, že zastávám názor, že kdo a co se mi nehodí, tak to můžu zabít, protože jsem přeci lepší než slabí jedinci.

Dneska na mě naše fenečka při loučení před odchodem do školy z ničeho nic skočila. Její skok jsem nepředpokládala, měla jsem zvednutou ruku a prstem jsem jí zasáhla do obličeje, chviličku jsem měla strach, že jsem zasáhla oko. Ani nezakňučela, ale hned jsem kontrolovala, jestli jí očko neslzí od zásahu, nakonec bylo všechno v pořádku, musela jsem jí zasáhnout někde blízko oka, ale naštěstí ne přímo do něj. I tak jsem cestou na autobus měla tendenci se vrátit a zkontrolovat jí znovu a rovnou s ní zůstat a ujistit se, že následek téhle nehody se neprojeví až později.

A přesto jsem tam dneska seděla a oni mě nechali na minutku o sobě zapochybovat. Skoro se jim podařilo vnutit mi, že zastávám názor, který jsem tam ale ani neobhajovala a který mi vlastní rozhodně není.

Ať si lidé pomáhají.

Bez medicíny by tu dneska nebyli mí prarodiče, možná ani rodiče, možná bych se vlastně vůbec nebyla bývala narodila. Žádný přirozený výběr.

Ale kdybych věděla, že se mi má narodit postižené dítě, nezaváhala bych. Kdybych viděla člověka umírat ve strašných bolestech a já měla možnost jeho trápení ukončit…Nevím, zdali bych toho byla schopná, ale věděla bych, že není správné ho takhle nechávat. A když si člověk přeje zemřít, protože je pro něj bolest už nesnesitelná a umírá, kdo je sakra stát, aby diktoval, kdy člověk může ukončit svůj život?!

Svět není černobílý a pro lidskost to platí také.

Nežádám vás o to, abyste se mnou souhlasili. Žádám vás, abyste akceptovali, že můj názor může být jiný než váš a pokud cítíte silný nesouhlas, prosím, abyste se podělili o svůj pohled na věc.

Musíme si naslouchat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama